Kronika obce Litochovice nad Labem 1996-2006
(kroninářka: Lenka Poláková)
Kronika obce Prackovice nad Labem 1979-2007
(kronikářka: p.Pešková)
Školní kronika obecné školy Prackovice nad Labem 1945-1991
(sepisovány jednotlivými řediteli školy)
Školní kronika ZŠ Prackovice 1992/93-2010
(sepsal někdejší ředitel ZŠ Mgr.Karel Mikšovský)
2007 (632.38 kB) (pouze Litochovice - v tomto roce byly kroniky obcí ještě oddělené),
2008 (522.95 kB), 2009 (431.22 kB), 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016
(kroninářka: Andrea Svobodová Křešová)
(budou zveřejňovány postupně)
Jindřich Tomas
Obec Prackovice leží v labském údolí v tzv. České bráně, což do značné míry ovlivnilo její osudy. Labské údolí bylo obydleno od nejstarších dob lidské existence. U Labe – sice poněkud výše – u Křešic byl nalezen pěstní klín z doby kamenné. Nešlo tu jen o běžné osídlení po rozšíření zemědělství agrárními vesnicemi. Již v předslovanské době se rozvinula v blízkosti místa, která byla určitým způsobem specificky charakterizována. V Lovosicích vyrostlo významné sídliště, které mělo střediskový ráz.
V Malých Žernosekách již v dávných časech byl dobýván kámen, který byl vhodný pro mletí obilí (žernovy). V blízkosti Labe i okolí se našla řada římských mincí, které dokládají význam zdejších komunikací pro obchod. Na druhém břehu Labe bylo vybudováno na kopci kolem dnešního Tříkřížového vrchu velmi silné hradiště, jehož mohutné valy jsou podnes zachovány, a které ovládalo labskou vodní cestu. Hradiště žilo i v dalších staletích i ve slovanské době zřejmě celé prvé tisíciletí našeho letopočtu – i když neznáme jeho původní název, vyskytla se hypotéza, že snad šlo o pověstný Kanburk, který obléhala vojska syna Karla Velikého r. 805. Tato krajina je též prvá, které se dostalo nějakého mapového zobrazení.
Známá Ptolemaiova mapa z počátku prvého tisíciletí našeho letopočtu zachycuje střední Evropu; byla sestavena zřejmě nikoliv podle vlastního poznání kartografa, ale podle vyprávění cestovatelů, proto jsou v ní nepřesnosti. Jako jediná řeka z Čech je v ní zobrazeno Labe (Albis), které i při nepřesnosti délek má správně uvedeny své ohyby – je tu i onen velký ohyb Labe u Lovosic před Českou branou, tedy hlavní vodní charakteristika zdejší krajiny; je tu uvedeno i místo Redintuinon, které však zatím neumíme lokalizovat.
Samotná ves Prackovice byla někdy ve starší literatuře ztotožňována s názvem Ptacici v tzv. zakládací listině kapituly litoměřické od knížete Spytihněva z doby kolem r. 1057, což je nejstarší písemnost listinné povahy v českých zemích, která se v originále zachovala až do dnešních dob. Je však nutno říci, že toto ztotožnění je velmi nejisté, spíše lze říci nepravděpodobné. A. Profous ve svém díle o místních jménech v Čechách tuto možnost neuvádí a Prackovice ve starší formě Praskovice odvozuje od osobního jména Prasek
Tzv. zakládací listina kapituly litoměřické již ve své nejstarší formě (A) z 11. stol. uvádí řadu míst ze zdejší krajiny a ještě bohatší je její druhá verze vydaná jako listina Přemyslem Otakarem I. (text B) r. 1218, jejíž obsah zachycuje situaci druhé poloviny 12. století.
Je tu uvedena řada dalších míst, některá v blízkém okolí Prackovic. Šlo o poddané kapituly; v Píšťanech žil sedlák Bikut s půdou a jinou půdu měl v Žernosekách (není jasné, zda ve Velkých nebo Malých). V Libochovanech to byl rybář Jurata s půdou, v Zálezlech sedlák Ostaš s půdou a jinou měl v Prosmykách. V této souvislosti je nepochybné, že i Prackovice tehdy existovaly a že celé labské údolí v České bráně bylo osídleno.
Tzv. zakládací listina kapituly litoměřické dokládá zásadní význam Litoměřic – jež vznikly někdy v 10. století - pro tuto krajinu jako střediska správy, obchodu i řemesel s významnou církevní institucí. V té době již hradiště u Velkých Žernosek ztratilo svou důležitost. Zemědělství tu již bylo značně vyspělé. to dokládá existence vinařství v této krajině – kapitula dostala již existující vinice – není řečeno kde, ale vinařství představovalo již náročný způsob obdělávání půdy. Existovala již i značná sociální diferenciace poddaných knížete (a pak tedy kapituly), ve vesnicích kolem Labe žili zemědělci, kteří drželi půdu i ve dvou vzdálených vesnicích, tak vzdálených, že ji nemohli sami obdělávat a museli tam mít vlastní na sobě závislé lidi (Píšťany - Žernoseky, Zálezly – Prosmyky).
Pro tuto krajinu v České bráně bylo však mimořádně důležité, že tudy procházely dva hlavní dopravní směry z Čech na severozápad, tj. cesta labská přes Ústí n. L. a suchozemská přes Chlumec, což byla významná pohraniční pevnost (kde došlo 1126 k vítězné bitvě knížete Soběslava s německým vojskem krále Lothara). V listinách kapituly A i B je charakterizována mimořádně důležitá doprava po vodě šlo zvláště o dovoz soli, která se v Čechách nevyskytuje. Dovídáme se, že tudy pluly lodi velké, střední i malé, že byla provozována osobami svobodnými i závislými, lidmi domácími i cizinci a nemuselo se to týkat jen lidí z hlavního střediska – Litoměřic. Je známo – sice z doby pozdější, 13. století – že
v Lovosicích, jež byly tehdy jen vesnicí, žili tehdy lidé bez půdy, kteří platili dávky vrchnosti v soli. To znamená, že se i někteří vesničtí obyvatelé v obcích u Labe podíleli na obchodu nebo dopravě soli. Litoměřická kapitula dostala i poplatky ze suchozemské cesty do Saska
přes lesy a Chlumec. Tento směr vedl zřejmě západně od Ústí n. L. a je ještě dosti výrazný na mapách z 18. století před vybudováním novodobých silnic. Když hledáme průběh této cesty od Litoměřic, jsou pozoruhodné některé fakty – i když známé z pozdější doby.
V Prackovicích existoval kostel sv. Tomáše, kterýžto světec byl původně celník a tento kostel měl - což bylo neobvyklé – ve svém majetku přívoz přes Labe. Ve směru od Litoměřic k tomuto přívozu (i na druhém břehu Labe) se uvádělo označení „teplická cesta“, což byl dopravní směr, který tudy nepochybně procházel, ale v nejstarší době neměly Teplice zvláštní obchodní význam. Je tedy velmi pravděpodobné, že tudy procházel z Litoměřic spoj s cestou na onen důležitý směr na Chlumec a Sasko.
Prackovice ve formě Praskovice jsou zmíněny jmenovitě až ve 14. století v souvislosti s kostelem r. 1352, kostel existoval již dříve, asi 1329 a podléhaly mu kostely v Církvicích a Libochovanech. Počátkem 15, století je tu dosvědčeno, že kostel podléhal ženskému klášteru benediktinek v Teplicích, kterému ves zřejmě patřila. Teplické panství za husitských válek získal husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. Ves se ovšem stala utrakvistickou – až
počátkem 17. století působil zde evangelický kněz Jiří Kor…, který pak odešel do emigrace do saské Pirny, kde 1631 zemřel. Vrchnost teplického panství se měnila, jistou dobu bylo i v majetku rodiny Jiřího z Poděbrad. Koncem 16. století je drželi opět Vřesovcové.
Z té doby máme detailnější zprávu o vsi i jejím ekonomickém životě. Tehdy byl projednáván spor měst Ústí n. L. a Litoměřic o vybírání cel Litoměřickými v labském údolí.
Zachoval se zápis o komisi, kterou vykonal pan Martin Nymburský, komorník při deskách zemských spolu se zástupci Ústeckých plavbou lodí po Labi od Litoměřic po Ústí n. L. a v každé vsi zjišťoval konkrétní stav. O Prackovicích je tu zapsáno: „…a pustili sme se dolů po vodě až ke vsi Prackovicím. Tu opět přistavše k břehu, dolů sem s týmiž /doprovázejícími/ vyslanými a jejich lidmi sešel a ušli sme nahoru do vsi a přišedše k rychtáři té vsi, tu opět vyslaní od pánův Oustských učinili promluvení k týmž sedlákům jako i k prvním, aby mi správu učinili o též vsi, čí by byla a ti gruntové které vrchnosti náleží. Což tíž lidé, kteříž tak shromáždění byli, oznámili mi…, že ta ves Prackovice náleží pánům bratřím z Roupova…, správu mi dávajíce, tíž níže poznamenaní lidé, že to v své paměti mají od dávných let, že u břehu pod tou vsí Prackovitcemi kupci a handlíři z města Oustí, z Dětčína, z Míšně a odjinud přistávají a tu v též vsi i od jiných pánuov okolních vobilí, vína, vomastek, ovotce kupovali a ještě kupují, na lodi naládovali a od břehu svobodně se dolů pouštěli a ještě pouštějí a od žádného nikdá že sou žádným clem stěžováni nebyli ani komu se kdy opovídali.
Též že pamatují to, že dobré paměti na onen čas pana Volfa Vřesovce z Vřesovic na Doubravské hoře, Teplici a Krupce, když ta ves k teplickému panství náležela, že sou kupci mnozí od vrchnosti jejich vomastky, vobilí, ovotce na větším díle kupovali a pod touž vsí na břehu na lodi naládovali a svobodně dolů plovávali a podnes že svobodně ládují… /následuje svědectví, že Ústečtí opravují cesty z Ústí až za Litochovice za skály a že Litoměřičtí tu žádné clo nemají/ A to tito zejména postavení lidé: Jan Řepa rychtář, člověk v letech starosti své 60, Řehoř jinak Říha Sloup, též člověk starožitný v letech 62, Anna Hroudová, vdova, žena starožitná v letech 50…./dosvědčili/“.Ze svědectví vysvítá, že Prackovice tehdy působily jako jakési překladiště pro obchod zemědělskými výrobky z Teplic a okolního kraje po Labi až do Saska. Je zřejmé, že snaha Litoměřických ovládnout tehdy obchodně labské údolí se nezdařila. Litoměřičtí to však vyřešili mnohem důmyslněji. R. 1609 koupili od města Ústí n. L. ves Zálezly se clem a tak podchytili labský obchod od Lovosic dolů.
Třicetiletou válkou ves do značné míry utrpěla. Před válkou ty bylo 5 sedláků, 22 chalupníků, 5 domků na obci, tedy 32 domů; po válkách podle daňového katastru, berní ruly tu žili 4 sedláci a 14 chalupníků – 18 domů. O vsi bylo tehdy, r. 1654 napsáno: „Ta ves má stavení nehrubě valný, rolí pšeničný, luk s potřebu, dobytkem, vinohrady a ovocem stojí.“
I z této stručné charakteristiky je zřejmý význam vinařství a ovocnářství pro tehdejší Prackovice, ale bylo dosti vinic pustých. Ves patřila panství V. Žernoseky, náležející Vřesovcům. Jeden chalupník patřil k panství Lovosice. Žádné ze jmen v berní rule uvedených nenavazuje na jména z r 1593. jména jsou již většinou německá. Česká jsou leda označení pustých usedlostí. I gruntovní kniha, která je zachována od r. 1641 je vedena česky jen do 1668, pak německy.
Obec leží na levém břehu řeky Labe, při státní silnici z Lovosic do Ústí nad Labem, na jižním úpatí Debuse. Údolí na západ uzavřeno je Kubačkou (také Kukačka řečeno) - čedič, 537 m, a Srnou nad Dobkovičkami. Na východ otevřena do roviny libochovanské. V současné době zde žije 601 stálých obyvatel, včetně její správní části Litochovice nad Labem. Rozloha katastru obou obcí je 8 km2. Na katastru se také nacházejí tři rozsáhlé chatové oblasti. Obec je členem Místní akční skupiny České středohoří. V obci a okolí je nádherná rekreace, v dobách předválečných se zde hojně pronajímaly nemovitosti k rekreaci německých turistů.
Obec tvoří dvě samostatné části - Prackovice a Litochovice, které se rozkládají od břehu Labe až do kopcovitého terénu směrem k čedičovým kopcům s rozlehlými pastvinami protnutými rozestavěnou dálnicí D8. Historie obou obcí není zcela totožná. V písemných historických pramenech se dříve připomínají Litochovice, a to v roce 1272 jako majetek kláštera premonstrátek v Chotěšově u Plzně. První zmínka o obci Prackovice pak pochází z roku 1352 v soupise papežských desátek z litoměřického děkanátu. Nejstarší kosterní nálezy se však datují až do 9. - poloviny 10.století. Kotlina po obou březích protékající řeky Labe byla odedávna velice příhodná pro osídlení, strategicky výhodná je i poloha skalního masivu zv. Brána do Čech (Porta Bohemica) nad řekou Labe. Proto byly Prackovice a Litochovice osídleny již od pravěku, později známy jako místo, kde byly rozsáhlé vinice, dařilo se pěstování obilnin a zejména ovoce. V současnosti se díky výhodným klimatickým podmínkám daří pěstování meruněk.
Obce vynikají několika zajímavostmi a historickými památkami. Největší je kostel sv.Matouše. Původně zřejmě gotický kostel v Prackovicích se připomíná poprvé roku 1352. Současná podoba je výsledkem empírové přestavby, provedené kolem roku 1800. Po roce 1945 těžce zdevastovaný. Kostel měl projít obnovou interiéru pomocí fondů MAS České středohoří v roce 2012. Rekonstrukce kostela se ujalo Občanské sdružení Za Prackovice krásnější ve spolupráci s Římskokatolickou farností, ale k obnově nakonec nedošlo. Obnova fasády byla realizována v letech 2008-2009 za výrazné pomoci místního rodáka Dalibora Černého, Purkyňova nadace. Dalšími významnými památkami jsou drobné křížky a boží muka v polích, v Litochovicích pak Kaplička na návsi s poničenou (ztracenou) pamětní deskou slavnému rodákovi z předválečných let Franzi Kutcherovi, který byl ve 20.letech členem Poslanecké sněmovny Říšské rady Rakouska. Dalším významným rodákem byl Herman Mader, majitel nedalekého porfyrového lomu Kubo a místopisec a amatérský archeolog. Jeho sbírka byla údajně zachována a převezena do Národního muzea v Praze. V obci Litochovice se nachází zničený morový sloup ze 17.století bez sochy ukrytý za motorestem U Brány Čech, neúplný památník padlým z 1.světové války. Jelikož obě obce v předválečných letech obývala bohatě prosperující německá většina, došlo po odsunu a v poválečných letech k rozsáhlé devastaci původních památek, architektury, hrobů i duší příchozích obyvatel. Současné vedení obce usiluje o záchranu a zachování zbylého kulturního dědictví.
Obce mají 2 stanice ČD na trase Drážďany-Děčín-Ústí-Praha, dopravní obslužnost je vynikající. U řeky Labe se chystá vznik veřejného tábořiště, vybudování plovárny a mola pro zastávku výletních lodí. V současné době dochází po letech útlumu v důsledku výstavby kanalizace v letech 2002-2008 opět k rekonstrukcím obecního majetku a infrastruktury, které byly v žalostném stavu. V obci funguje MŠ, 2 lidové knihovny, turistický oddíl Veverčata pod vedením p.Bernáškové, TJ Litochovice Yacht Club, TJ Sokol Prackovice - fotbal, rybářský kroužek, JSDH. Od 1.1.2010 byla zrušena ZŠ a zanikl i Klub otužilců, jehož významným členem byl p.Aplt, p.H.Brodňan a další. Obcí proplouvá mnoho výletních lodí. Doprava je v současné době sužována nedostavěnou dálnicí D8. Od r.2010 je starostkou obce Mgr.Andrea Svobodová Křešová.
Zahájení pravidelné lodní dopravy 1.5.2008 (5.13 MB) (tento článek byl zveřejněn v okresním tisku i diecézním časopise Zdislava v roce 2008)
Napsali o nás v tisku (5.42 MB) - příloha k novodobé kronice (články z tisku o našich obcích od roku 2006 do 2015)
Příloha ke kronice 2007-2015 (2.45 MB) - všeobecný úvod o historii a poloze našich obcí, stručný průvodce po pamětihodnostech a zajímavostech našeho katastru a blízkého okolí, tento soubor je součástí příloh ke kronikám z let 2007-2015 (kronikářka Mgr.Andrea Svobodová Křešová ve spolupráci s panem Zdeňkem Zemanem, autorem Virtuální naučné stezky a dalšími autory)
do roku 2007 se vedly kroniky odděleně (Lenka Poláková, kronikářka Litochovic od r.xxx do r.2006, a paní Pešková kronikářkou obce Prackovice od r.xxx do r.2007), od roku 2008 jsou obě kroniky spojené v jednu, kronikářkou je Andrea Svobodová Křešová. Kroniky jsou od této doby vedeny elektronicky s bohatou obrazovou přílohou, jejich výtisky budou uloženy na Obecním úřadě. Přílohou kronik je i rozsáhlý obrazový a dokumentační materiál sesbíraný kronikářkou Svobodovou v letech 2003 do současnosti od odsunutých původních obyvatel, zjištěných v průběhů bádání v archivu, získaný z různých dalších zdrojů a z tisku. Celé toto rozsáhlé dílo nyní prochází elektronizací a klasifikací, neboť je velmi cenným podkladem pro zachování předchozích dějů v našich obcích a jejich historie. Získány byly i původní školní kroniky ZŠ Prackovice z let 1945 až do uzavření ZŠ v roce 2010. Tyto kroniky jsou ručně psané, a proto zabere delší čas jejich naskenování a zveřejnění elektronickou cestou. Nicméně i to je velmi významný historický materiál obce.
Kronikářka Svobodová se ve svém záznamu událostí snaží zachytit nejen fakta, ale i souhrn událostí, která jednotlivým aktivitám předcházela, vztahy lidí a celkové souvislosti. Jelikož historie nejsou jen data a zprávy o tom, co se stalo, ale historii tvoří skuteční lidé se svými klady i nedostatky, a proto je cílem učinit z naší kroniky čtivý příběh, který čtenáři promítne alespoň útržky dějů, které se na našem území odehrávaly očima kronikáře. Hodnocení některých událostí se může zdát sporné, a proto zatím se zveřejňováním záznamů posledních let posečkáme na delší časový odstup. Začneme tudíž zveřejňovat od nejstarších dochovaných záznamů.
Předválečné, válečné a těsně poválečné záznamy jsem dosud nevypátrala, zřejmě jsou dobře ukryty nebo ztraceny, právě z výše uvedených důvodů - možná někdo nechtěl, aby se vědělo, jak se věci po válce v dobách odsunu měly. U německých kronik je pochopitelné, že je původní obyvatelé někam ukryli před vetřelci a nechali je tam ukryté navždy. Možná se najde v průběhu doby někdo, kdo nám poskytne vodítko, kde hledat, abychom postupně mohli provést rekonstrukci dějin našich obcí, které jsou typickým příkladem smutného vývoje mnohých jiným sudetských komunit. Naštěstí jsme se posunuli již do doby, kdy bolest z válečných křivd a hrůz dnešním generacím nepůsobí traumata a dovede vést i ke smíření, bez něhož se nelze posunout nikam dál.
V případě, že nalezneme nějaké ochotné pamětníky, s nimiž bude možno spolupracovat v hledání ztraceného času a ukryté historie našich obcí, jsme ochotni udělat maximum pro získání takových podkladů. V případě vašeho zájmu pomoci zveřejňovat staré fotografie či zážitky pamětníků, pište na email obce nebo volejte na telefon starostky uvedený v kontaktech.
Mohlo by vás zajímat
