Od 16.července 2018 byl po několikaleté přestávce znovu otevřen provoz Chovatelské stanice služebních psů Pořádkové služby Policie ČR v Prackovicích nad Labem.

 

Chovatelská stanice nabízí pracovní příležitosti pro občany v mladém i produktivním věku, ale i v důchodovém věku, kteří chtějí a umí pracovat se zvířaty, hlavně v oboru kynologie, praxe v oboru vítána. Bude se jednat o pracovní místa se středoškolským vzděláním s maturitou - chovatel, instruktor služebních zvířat, administrativní a spisový(á) pracovník(ce). V případě potřeby se může jednat i o místo krmiče vhodné pro místní občany důchodového věku.

 

V případě dotazů a zájmu

kontaktujte vedoucího CHS na tel.č.: +420 728 418 090.

mjr. Bc. Radek Fuksa

vedoucí CHS Prackovice nad Labem

Tel.: 974 320630

Mobil: 728418090

Policejní prezidium ČR

ŘSPP OSKH

Chovná stanice služebních psů Domažlice

Kosmonautů 165

344 01 Domažlice

 

Fotografie ze slavnostního zahájení provozu Chovatelské stanice služebních psů Pořádkové služby Policie ČR v Prackovicích nad Labem dne 16.7.2018:

chovka

 

chovka 2

 

Z historie chovatelské stanice služebních psů Prackovice nad Labem

Sepsal Mjr. Pavel Vápeník

 

16.června byla oficiálně znovu otevřena Chovatelská stanice služebních psů v naší obci. Při této příležitosti mne paní starostka požádala abych zavzpomínal na dřívější existenci tohoto zařízení v naší obci. Takže jak šel čas?

Vznik chovatelské stanice je datován do roku 1953. V archivu jsem našel „Prohlášení“ ze dne 18. listopadu 1953, kde se MNV v Prackovicích zastoupené tajemníkem L. Čurdou vyjadřuje kladně k záměru Ministerstva vnitra o zřízení celostátní chovatelské stanice služebních psů v budově č. p. 113 a na přilehlých parcelách o celkové výměře 1 ha, 47 arů a 44 m2. Prohlášení je spolupodepsáno předsedou zdejšího JZD panem Rohlíčkem.  Jednou ze skutečností, která rozhodla o zřízení stanice zrovna v Prackovicích byla údajně tehdejší existence kamenolomu v obci, kde časté odstřely za účelem těžby kamene byly spatřovány jako výhoda pro budoucí služební psy.

Prvním velitelem „chovky“ byl strážmistr. Miloslav Svášek, ten byl v té době i jejím jediným zaměstnancem. Pamětníci si vzpomenou, že v osmdesátých letech bydlel v drážním domku u železničního přejezdu směrem na Zálezly. Od počátku existence chovatelské stanice zde bylo chováno plemeno Německý ovčák a chov byl započat na jedné služební a jedné soukromé feně. Po pár měsících přibil k M. Sváškovi, stržm. Josef Citlbart (ten mi dělal v roce 1975 instruktora ve Výcvikovém středisku v Býchorech, okr. Kolín). Kromě produkce štěňat bylo hlavní náplní práce zaměstnanců CHS budování vlastního zařízení. Nejprve bylo potřeba provést oplocení celého areálu. Následně byly budovány první výběhy pro psy. Byla vystavěna budova porodnice, odchovny a karantény. Výběhy byly postupně modernizovány a zejména nahrazení pletiva v jejich spodní části trubkovými rámy, v osmdesátých a na počátku devadesátých let, mělo příznivý vliv na omezení zranění ustájených zvířat. Před tímto opatřením se občas stávalo, že se feny k sobě „prokousaly“ a docházelo mezi nimi ke krvavým rvačkám. Do dnešní podoby se výběhy dostaly až po roce 2000 a Chovatelská stanice má nyní i určitou rezervu pro případnou další výstavbu výběhů. Další „velkou“ akcí v rámci budování Chovatelské stanice bylo na počátku osmdesátých let vybudování venkovního osvětlení a rozvod vody do jednotlivých výběhu z vlastní studny. Později následovala výstavba čističky odpadních vod a vydláždění dvora a všech obslužných cest zámkovou dlažbou. Těchto cest je v CHS mimochodem více jak půl kilometru. Až přibližně do konce 80 let se na budování zařízení podíleli kromě pracovníků CHS vězňové z NVÚ Litoměřice a Bělušice. Teprve v devadesátých letech a zejména po roce 2000 je většina prací týkajících se údržby a modernizace CHS řešena dodavatelsky.   

Nízký počet zaměstnanců, velké množství jiné práce a stoupající požadavky na počty odchovávaných zvířat šly tak trochu proti sobě. Ani systém ustájení chovných fen nebyl původně ideální. Většina fen byla zařazena na jednotlivých útvarech SNB a do stanice přicházela až zhruba 14 dní před porodem a po odchovu štěňat se opět vracela na původní útvary. To se pochopitelně nelíbilo ani psovodům, kteří měli chovné feny přidělené, ani jejich nadřízeným. Nevyhovovalo to ani chovatelské stanici, protože těžko mohli její pracovníci výrazněji ovlivnit zdravotní, nebo výživný stav těchto zvířat. Od roku 1971 byly proto chovné feny trvale ustájeny v chovatelské stanici. Další potíží bylo i doplňování chovných fen. Ve spolupráci s tehdejším Svazarmem byl zkoušen systém tzv. fen na reverz. To spočívalo v tom, že zájemce dostal z CHS štěně fenky a zavázal se, že po splnění podmínek chovnosti přenechá část vrhu policii. Bohužel se tento systém neosvědčil a proto bylo později přistoupeno k tzv. civilní výchově, kde vytipovaným cvičitelům byla předaná mladá fena, většinou starší 6 měsíců, po prvním vyšetření kloubů a tento cvičitel za určitou finanční odměnu fenu připravil do chovu a následně jí předal zpět na CHS. Přitom výživu a veterinární péči zajišťovala chovatelská stanice. Toto fungovalo docela dobře a bylo to zrušeno více méně s finančních důvodů někdy kolem roku 2005. Nyní si nové chovné feny vychovává CHS sama prostřednictvím svých zaměstnanců.

Chovatelská stanice měla od počátku za úkol doplňovat psy pro tehdejší SNB v rámci celého Československa. Navíc původní požadavek byl předávat zvířata ve věku osmi měsíců. Toto zajistit ve čtyřech lidech (počet zaměstnanců přibližně do roku 1976) prostě nebylo možné. Proto byla v průběhu šedesátých let navázána spolupráce s místní Základní školou a pionýři docházeli do CHS, kde dostali každý štěně a s tím pak prováděli procházky do různého terénu a na frekventovaná místa. Někteří tehdejší pionýři si to budou jistě pamatovat. V té době také v obci existuje i základní kynologická organizace Svazarmu. V roce 1971 bylo nakonec přistoupeno k předávání štěňat psovodům ve věku dvou až tří měsíců. Toto se ukázalo jako nejefektivnější způsob chovu. 

V roce 1968 vyrůstá v Bratislavě konkurenční zařízení. Je zde založena policejní chovatelská stanice pro Slovensko. Tato chovatelská stanice je po šesti letech zrušena a chov je opět koncentrován jen do Prackovic. Vzhledem ke zvýšení produkce je navýšen i počet pracovníků o dva na celkem šest. K dalšímu zvýšení počtu pracovníků dochází až kolem roku 1995, kdy se opět mění koncepce chovu a je požadováno provádění výchovy štěňat až do jednoho roku. Historie se tedy opakuje. Koncept této výchovy byl v tomto případě převzat od zrušené Pohraniční stráže, kde výchovu štěňat na chovatelských stanicích prováděli vojáci základní služby. Po rozdělení Československa a po tom co zde zůstaly dvě chovatelské stanice po bývalé PS (V Libějovicích a v Domažlicích) je zřejmé že dlouhodobě je tento stav neudržitelný. Nejprve je zrušena Chovatelská stanice v Libějovicích a v roce 2012 je uzavřena i zdejší chovatelská stanice a pro potřeby doplňování stavu služebních psů zůstává jen Chovatelská stanice v Domažlicích. Zde se ve velice krátké době ukazují nevýhody jak dislokace, tak vybavení tohoto zařízení, které má negativní dopady na dosahovanou kvalitu odchovů zejména po zdravotní a výživné stránce. Proto je již od roku 2013 uvažováno o přemístění chovu policejních psů zpět do Prackovic. To se nakonec stalo v této době a chovatelská stanice v Domažlicích byla uzavřena.

Jak už jsem zmínil, od počátku se zde choval především Německý ovčák. Toto plemeno je pro ozbrojené složky zajímavé především svojí nenáročností na chov, dobře snáší různé klimatické podmínky, relativně dobře snáší i podmínky velkochovu. Jde o jedno z nejlépe cvičitelných plemen, které je prakticky nepřekonatelné svým univerzálním použitím. Jedinci tohoto plemene je možné vycvičit jako psy záchranářské, pátrací i obranářské. Uplatní se jako pes společenský i asistenční, vodící pro slepce atd. Kromě Německého ovčáka zde v šedesátých letech působila v chovu jedna fena Dobrmana. V druhé polovině šedesátých letech zde probíhalo křížení Německého ovčáka a Karpatského vlka. Dvě feny z tohoto křížení byly předány mimo jiné do CHS Libějovice a Prackovice se tak trošku podílely na šlechtění plemene Československý vlčák. V sedmdesátých letech zde byly krátce dvě feny plemene Bladhaund a později zde byly odchovány dva vrhy plemene Labrador, v letech 2005 až 2010 zde bylo odchováno celkem šest vrhů plemene Malinois.

Pokud bych měl vzpomenout na některé „slavné“ psy tak za všechny snad Klen SNB, který byl za odměnu na závěr výchovy ponechán civilnímu cvičiteli Josefu Králíkovi a který se s ním mimo jiné několikrát účastnil mistrovství světa Německých ovčáků. Před Klenem měl „Pepa“ Vildu SNB s ním byl třetí na mistrovství republiky podle mezinárodního zkušebního řádu, bohužel krátce potom psa přejelo auto.  Mimořádný byl pes Laban SNB. To byl pes původně určený do chovu pro potřeby CHS. Potom co u něho byla zjištěna dysplazie kyčelních kloubů byl pes ve zdejší CHS vycvičen na problematiku vyhledávání výbušnin a následně sloužil jako „bombař“ na KŘ Ústí nad Labem. Jeho psovod Vilém Babička se s Labanem opakovaně účastnil mezinárodních mistrovství záchranářů, byl na Mistrovství světa stopařů, Policejním mistrovství, mistrovství Tartu. Několikrát z toho slavil umístění na „bedně“. Dalším známým psem zejména mezi policisty byl VIRO od Policie, několikanásobný účastník a vítěz celostátního přeboru služebních psů Policie a opakovaný účastník a vítěz mezinárodního mistrovství Tart CZ. Tento pes byl i krátce využíván ve služebním chovu. V tomto směru se nijak výrazně neprosadil na rozdíl od své sestry Vory od Policie, která byla zakladatelkou jedné chovné linie v Prackovicích. V jedenácti vrzích odchovala celkem 51 štěňat a její odchovy se vyznačovaly zdravím, dlouhověkostí a vysokou plodností. Vora byla rovněž významnou zlepšovatelkou dysplazie kyčelních kloubů.

Občas se zvířata z CHS dostávala mimo rezort MV, dělo se tak několika způsoby.  Jednou z těchto možností bylo předání štěněte tzv. za krytí civilnímu majiteli krycího psa. Po převzetí takového štěněte si ho často nový majitel nenechal, ale prodal ho někomu jinému. Další možností, jak získat zvíře z CHS, byla koupě tzv. nepotřebného zvířete. Šlo převážně o fenky, o které nebyl zájem pro výkon služby, protože dlouhodobě převládal zájem o jedince samčího pohlaví. V některých ojedinělých případech byla i zvířata darována. Již zmíněný Klen SNB, který byl Josefu Králíkovi darován za dlouhodobou spolupráci v oblasti výchovy štěňat. Několik fen bylo darováno unii slepců na slepecký výcvik, pár zvířat bylo i svého času předáno Horské službě, nebo podniku ČKD jako strážní psi. Kromě civilních chovatelů spolupracovala CHS s nejrůznějšími dalšími složkami. Za všechny lze uvést např. Vězeňskou službu, nebo Pohraniční stráž. Od této složky jsme v polovině osmdesátých let dokonce přivezli i několik zvířat k oživení chovu. Což se ovšem ne úplně podařilo, tito jedinci se v našem chovu nijak zvlášť neprosadili.

Protože českoslovenští pracovní psi mají ve světě výborný zvuk a jsou i zajímavým vývozním artiklem neunikla ani naše CHS pozornosti zahraničních kolegů. Za léta existence CHS zde byly delegace dá se říci z celého světa. V rámci Evropy to byly hosté ze všech sousedních států bývalého Československa, dále ze Španělska a Itálie. Ze zámoří tu byly delegace z USA, z Kanady nebo z Nikaraguy, z Afriky přijel kolega z Jihoafrické republiky a byla tu delegace z Egypta, Ze středního východu potom pracovníci ze Spojených arabských emirátů atd. Všechny ty návštěvy měly jedno společné. Buď se zajímaly o chod CHS jako takový, protože ve světě není obvyklé, aby si nějaká složka sama produkovala psy (pro velkou nákladnost chovu). Na druhé straně se všude ve světě potýkají s problémem doplňování pracovních zvířat, protože pracovní schopnosti psů v civilním chovu vesměs klesají, neboť civilní chovatelé často upřednostňují samotný vzhled nad povahou a zdravím. Proto druhou nejčastější motivací při návštěvách byl rovnou zájem o odběr štěňat, to se bohužel nikdy ve větší míře neuskutečnilo, jednak jsme na to neměli kapacitu a jednak to nebylo v našich rukou. Malý počet fen se pouze vyvezl do Ruska a tuším, že jedno zvíře bylo předáno do Nikaraguy. Zajímavý v tomto směru byl záměr zhruba z roku 2000, kdy se uvažovalo o tom, že by Česká republika prováděla odchov štěňat pro státy EU. Vzhledem k tomu, že v té době existovaly tři chovatelská zařízení (Prackovice, Domažlice a Libějovice) nebylo to tak úplně nereálné. I tehdy však zůstalo jen u úvahy. Velký mezinárodní ohlas měla i mezinárodní kynologická konference, která v Prackovicích proběhla v rámci oslav 30 výročí založení chovatelské stanice. V tomto roce také obdržel kolektiv pracovníků chovatelské stanice od tehdejšího ministra vnitra medaili SNB jako ocenění za dlouhodobou práci v oblasti chovu služebních zvířat.

K ceně psů ještě malou odbočku. Vývozní cena kvalitního psa se pohybuje v řádu stovek tisíců korun a třeba dotace státu na výcvik vodícího psa pro slepce je zhruba 180 000,-Kč. Nevím, jak je to dnes, ale v mé době vedla policie dospělé psy v účetní hodnotě 8000,-Kč.  

Jedním z pilířů úspěšného chovu jakéhokoliv zvířete je kvalita jeho výživy. Na chovatelské stanici určovali konkrétní skladbu krmné dávky pracovníci veterinární služby na základě nejnovějších poznatků v dané době. Až přibližně do roku 2000 jsme krmili tzv. klasikou. To znamená, že psům se vařilo. Ráno dostávali tzv. míchanici, která se skládala z vařeného hovězího, nebo telecího masa doplněného těstovinami, rýží, ovesnými vločkami, triticale apod. Dále se přidávala zelenina a různé vitamínové doplňky. V poledne dostávala štěňata a březí a kojící feny tzv. mléčnou svačinu (mléko, tvaroh, vejce, cukr) a večer dostala mládež a matky opět míchanici a ostatní tzv. kusovku (kusy vařeného masa, případně celá kuřata apod.). Tento způsob krmení byl náročný na množství lidské práce a proto jsme po roce 2000 přešli na krmení granulemi.  

Dalším faktorem majícím vliv na kvalitu chovatelské práce je úroveň veterinární péče. Toto bylo zajišťováno nejprve externě za pomoci civilních veterinářů a na dálku prostřednictvím pracovníků veterinární služby MV. V devadesátých letech se pak do systemizace pracovníků CHS dostala i tabulka vlastního veterináře. I přes veškerá veterinární opatření a vysokou kvalitu zoohygieny se CHS několikrát za dobu své existence nevyhnula významnějším veterinárním problémům. Z tohoto pohledu byla nejhorším epidemie parvovirózy, která v CHS proběhla ještě v době, kdy v ČR nebyla k dispozici vakcína proti této nákaze. V důsledku této nemoci jsme po dobu dvou sezón přišli o velkou část produkce. 

Přesto, že našim úkolem bylo v první řadě produkovat štěňata pro Policii, byli jsme občas dotlačeni i k plnění jiných úkolů. Byl to třeba výcvik psů pro vývoz do Vietnamu. Z toho nakonec sešlo, na rozdíl od výcviku psů na vyhledávání výbušnin. Před tento úkol jsme byli postaveni v době kdy s tímto výcvikem nebyly v republice prakticky žádné zkušenosti a Policie neměla žádného psa vycvičeného na tuto problematiku. „Díky tomu“, že jsme o tomto výcviku nic nevěděli a museli jsme se tzv. učit za pochodu jsme byli nuceni vymyslet i vlastní metodiku nácviku. Tuto metodiku se nám nakonec podařilo i „patentovat“ podáním schváleného zlepšovacího návrhu. Dalším naším výstupem v tomto směru bylo odhalení schopnosti psů naučit se souběžně vyhledávat střelné zbraně.  Oba námi vycvičení psi byli nakonec přiděleni psovodům a jeden sloužil v Ústí nad Labem (již zmíněný Laban) a druhý na KŘ Brno.

Jedním z problémů při výběru vhodných zvířat pro službu je jejich včasný výběr, aby výcviku nebyli zbytečně podrobováni jedinci, kteří k úspěšnému zařazení do služby nemají základní předpoklady. Protože mne tato problematika vždy velmi zajímala sestavil jsem zhruba v letech 1985/86 baterii deseti jednoduchých testů, které nám měly při tomto výběru pomoci. Kolem roku 2000 jsem měl takto otestováno již přes 3500 štěňat. V té době za mnou jeden pražský kolega přivedl Ing. Svobodovou z Vysoké zemědělské školy ze Suchdola, která řešila téma své doktorandské práce. Díky nasbíraným datům, které jsem I. Svobodové předal tuto práci v roce 2003 úspěšně obhájila. Zároveň se rozjela hlubší spolupráce mezi Odborem služební kynologie a hipologie a VŠ Suchdol. Na základě uzavřené smlouvy bylo umožněno některým kynologickým funkcionářům policie doplnit si vzdělání studiem na této škole.  Dále do naší stanice začaly jezdit studentky VŠ na kynologickou praxi. Opět se tedy opakovala historie jen pionýry ze šedesátých let nahradily studentky VŠ. Díky datům, které jsme na CHS měli možnost nasbírat, bylo studenty VŠ vypracováno kolem patnácti bakalářských a diplomových prací a pracovníkům VŠ vyšlo několik článků v odborném vědeckém tisku. Naposledy v letošním roce (Svobodová, Vápeník, Bartoš – zvýšená odolnost vůči náhlým hlukům díky zvukové stimulaci během rané ontogeneze u štěňat – časopis PLOS ONE – USA?). V některých případech jsem buď pro studenty nebo zaměstnance VŠ vytvořil speciální testy na míru na jejichž základě pak oni mohli vypracovat buď diplomky, nebo publikovat v odborném tisku. Šlo např. o test čichových schopností, test učenlivosti, test hierarchie, test reakce na hluky, test laterality a některé další. Baterie sedmitýdenních testů a testů pro posuzování povahových vloh u mladých zvířat se staly i základem schválených certifikovaných metodik u Policie v jednom případě pro výběr štěňat v raném věku a ve druhém případě pro posuzování povahových vloh na svodech služebních zvířat.

Za zmínku ještě snad stojí spolupráce pracovníků CHS s místní samosprávou. Celkem dva „šéfové“ CHS vykonávali v obci zároveň funkci předsedy MNV. V šedesátých letech to byl kpt. Dušánek a v osmdesátých mjr. Lupač. V té době pracovali v obecním zastupitelstvu i další pracovníci CHS. Mjr. Lupač strávil na CHS nejvíce let ze všech jejich pracovníků. Přišel sem v roce 1966 a pracoval tady až do roku 2000.

Produkce štěňat z Chovatelské stanice se pohybovala v průměru mezi 100 až 250 štěňaty. Neexistuje přesná evidence počtu odchovaných štěňat, dá se ale celkem přesně odhadnout, že za léta „první“ existence CHS zde bylo odchováno něco mezi osmi až deseti tisíci štěňat.

V průběhu let se vyvíjeli i profese používaných služebních psů. Je zajímavé, že do současné doby dochází spíše k rozšiřování oborů, ve kterých se psi u policie mohou uplatnit.  Původně to byli především psi pátrací, obranní a strážní. Na začátku osmdesátých let přibily feny na metodu pachové identifikace a tzv. „mrtvolkáři“. Potom v rychlém sledu „bombaři“, „drogaři“ a psi na vyhledávání zbraní. Jako zatím poslední začala policie používat psy záchranářské a tzv. „popelky“ – feny na objasňování příčin vzniku požáru.  

Tak tedy šlo prvních téměř 60 let existence Chovatelské stanice služebních psů v Prackovicích nad Labem a 16. 7. 2018 byla zahájena „nová éra“.

 Zdroje:

 

Archiv autora.

Vzpomínky mjr. Lupače, 

Kniha Dějiny československé služební kynologie (Rulc, Štaudinger, Nevolný).